Dva zkušení hikeři, Jakub „Kuboj“ Šolc a Ivo „Fiki“ Fikrle, se vydali napříč všemi sedmi Kanárskými ostrovy. V podcastu o cestování vyprávějí o 650 kilometrech napříč sedmi Kanárskými ostrovy, o spánku pod hvězdami, sopečných hřebenech i svobodě na každém kroku.
Začněte odebírat náš podcast na vašich oblíbených platformách
Apple Podcasts / Google Podcast/ Spotify/ Podcasty.cz
Celý díl si můžete pustit na youtube.
Na jaře roku 2025 centrála pro cestovní ruch, Turespaña, společně s kanárskými turistickými patronáty jednotlivých ostrovů, podpořila projekt dvou skvělých kluků, blogerů a milovníků hor, Jakuba Šolce a Iva Fikrleho. Jejich cílem bylo projít dálkovou trasu GR 131, který protíná jednotlivé kanárského ostrovy. Bylo nám ctí podpořit tento projekt, který může být inspirací pro mnoho dalších, ať již dobrodruhů nebo běžných milovníků pěší turistiky. Pokud se vydáte v jejich stopách, nezapomínejte, že kluci procházeli chráněnými i přírodními rezervacemi a Národními parky, která mají přísná pravidla pro bivakování a rozdělávání ohně, které je na Kanárech prakticky zakázané kromě vymezených míst. Děkujeme jim, že nejen krásně popsali svoje zážitky a jednotlivé ostrovy, ale také jako praví milovníci přírody je ctili a dýchali v jejich rytmu na znamení úcty k nim. Ostatně, je to patrné z jejich deníkových záznamů, které psali po projití každého ostrova.
GR 131: PĚŠKY PŘES KANÁRSKÉ OSTROVY (Jakub Šolc)
S parťákem Fikim (Ivo Fikrle) se po třech letech od našeho legendárního HRP Ultimate Crown chystáme zase pro jednou obout svobodu. Máme před sebou přechod všech sedmi Kanárských ostrovů – Lanzarote, Fuerteventura, Gran Canaria, Tenerife, El Hierro, La Gomera a La Palma. Čeká nás zhruba 600 kilometrů a přes 25 000 výškových metrů krajinou vulkanických struktur, sucha, horka, prachu, písku, ostrých hřebenů nad oceánem i divokých lesů. Osu našeho trailu bude tvořit GR 131, nicméně nebudeme se ji držet striktně a chceme vidět víc! Přeci jen na Kanáčích už jsme si oba něco odchodili.
Tentokrát chceme všechno, tzv. all inclusive. Sedm jednohubek s různou příchutí.
LANZAROTE: KALDERY A ČERNÝ PEKLO (Jakub Šolc)
Zase na trailu s mým skvělým staronovým parťákem Fikim. Zase ta pohoda, klid, bezstarostnost a nějaký ty kilometry náročnějším terénem navrch. Dlouho snídáme, dlouho obědváme a večery prokecáme. Prostě tak, jak to máme rádi.
Naše pětitýdenní dobrodružství začínáme na Lanzarote, na geologicky nejstarším ze všech Kanárských ostrovů. Pouštní sucho, severovýchodní pasát a neopakovatelná vulkanická krajina. Protože se nám tu GR 131 moc nezamlouvá, první kilometry vedou po hřebeni masivu Famara. Shlížíme dolů na ostrůvek La Graciosa a pak v úzkém zářezu skály směřujeme k jihu. Stezka je neudržovaná a je fascinující pozorovat, jak si ji svahové procesy začínají přivlastňovat zpátky. Postup je pomalý, ale každý metr tohohle dobrodružství stojí za to. Docházíme do Caleta de Famara, kde skáčeme do vln. Moře je horký jako ranní káva a na vlnách tu surfují nadšení surfaři.
Jedním z neoddiskutovatelných symbolů Lanzarote jsou kaldery. Jsou jich tu desítky! Jde o široké, často kruhové prohlubně ohraničené příkrými svahy, které vznikají kolapsem stropu sopky při vyprázdnění magmatického krbu. Na pár z nich si vystoupáme a užíváme si luxusní výhledy do krajiny. Všem lanzarotským kalderám vévodí ta největší z nich – Caldera Blanca (459 m n. m.) – která má 1,15 km v průměru. Ze shora je fantastický výhled do širokého okolí, kterému jednoznačně dominuje jedna barva, a to černá.
Nacházíme se v oblasti Timanfaya, kde to ještě před 300 lety pořádně bouchalo, vřelo a teklo. Mezi lety 1730–1736 pohltila láva čtvrtinu ostrova! Utuhlým lávovým polem pak kráčíme podél pobřeží dlouhé hodiny. Moře se tříští o skály a ostré hrany utuhlé lávy se nekompromisně zakusují do našich měkoučkých trailových bot.
Za odměnu usedáme v El Golfo při zapadajícím slunci k paelle a pár pivům. Lanzarote nám ukázalo, jak drsný kus světa vznikne, když smícháš vulkanický podloží a pouštní klima do jednoho. Mozaika složená z odstínů žluté, červené a černé. Surovost, která vzbuzuje respekt, a zároveň pohltí a okouzlí každý tvůj pohled.
ČERVENÁ A ZELENÁ FUERTEVENTURA (Ivo Fikrle)
Jsme na druhém ostrově naší velké jízdy přes Kanáry. Musím upřímně říct že si to tady užívám na plný pecky. Nejen krajinu a kilometry, ale hlavně mého nejlepšího hikovacího parťáka. S Kubou neřeším jestli jdeme na ten či onen kopec, prostě na sebe mrkneme a jdeme. A taky se dost nasmějeme a to mi chybělo.
Přestože naše první dva ostrovy vznikly společně a jsou stejně staré, cca 20,2 milionu let a jsou od sebe co by ultralehkou holí Fizan Essential dohodil, jsou každý jiný. Zatímco na Lanzarote jsme přešli jeden masiv a zbytek ostrova byl placka s mnoha kalderami, rozházenými po ostrově jako kostičky Lega po obýváku, Fuerteventura se chlubí nespočtem kopců a nádherných hřebenovek. Oficiální trasy GR131 se opět moc nedržíme a vybíráme si to nejlepší, jako když dáš dítěti kreditku a pošleš ho do cukrárny. Kdo šel někdy hřebenovku, obzvláště na ostrově jako je tento, ví o čem je řeč. Neskutečný výhledy na všechny strany, nevíš kam koukat dřív a ostrov ti přitom příjemně ubíhá pod nohama. Dva dny dokonce vidíme oceán vlevo i vpravo. A slunce? No slunce ti nedá zadarmo ani metr a vzhledem k zeměpisné šířce ho máme téměř přímo nad hlavou. Naštěstí máme občas i sem tam nějakej obláček a fouká silnej vítr, takže jsme se neugrilovali a můžeme pořádně prásknout do koní.
Po dvou hřebenovkách přecházíme asi 15 kilometrů po dunách žlutého písku, který sem přinesl vítr, oceán a čas z nedaleké západní Sahary. Na prvním pohled je vidět že sem nepatří. Celý ostrov je totiž tvořen sopečným materiálem, který přechází od červené přes červenohnědou až do černé. Překvapivě tady roste několik druhů keřů, kaktusů a mrňavých kytiček. Kaktusů je po celém ostrově opravdu hodně, krásně kvetou a dorůstají monstrózních rozměrů.
Máme dost času, tak tam vypálíme i nejvyšší kopec Fuerteventury Pico de la Zarza 812 m n.m., jehož vrchol se topí v oblačnosti, není téměř nic vidět a je tady pěkná kosa. Původní plán byl z vrcholu přeběhnout hřeben k západu a jít po severním břehu dolů na Punta de Jandía, ale kombinace silného větru a nulové viditelnosti nám v tom brání a rozhodujeme se to neriskovat. A tak se zásobou vody a jídla na dva dny běžíme zpátky dolů.
Posledních 16 kilometrů k majáku jdeme po jižním pobřeží nádherně rozervaným silou oceánu a nespočtem suchých koryt řek, které se probouzí jen při občasných deštích. Dešťů je tady nejméně ze všech ostrovů. Přesto neustálým slézáním a vylézáním nastoupáme slušných 480m. Fascinuje mě, kolik života tady na tak suchém, drsném, horkém a nehostinném kousku země je. Ryby v oceánu jsou vidět ze břehu pouhým okem, stovky krabů, ptáků, mrňavých králíčků a neposedných roztomilých kanárských veverek. Je pondělí 19.května v kalendář řiká že má Fiki svátek a my se v obřím trajektu řítíme rychlostí 35 uzlů (65km/h) na náš třetí ostrov, na Gran Canarii.
GRAN CANARIA: KVETOUCÍ ZAHRADA ATLANTIKU (Jakub Šolc)
Vždycky jsem chtěl jít nějaký několikaostrovní thru-hike, abych mohl co nejvíc vnímat tu neuvěřitelnou proměnlivost. Už teď mohu říci, že tímhle trailem se to vyplnilo. Po černém Lanzarote a žlutočervené Fuerteventuře jsme tady – na kulaté a zelené Gran Canarii. Ostrově, který je z hlediska hustoty zalidnění ten nejvíce zalidněný, ale stačí vyhořet pár čent od pobřeží a lidi zmizí.
Gran Canaria na jaře není zdaleka jen suchá rozpálená skála, je to rozkvetlá zahrada. My máme letos obzvlášť štěstí, srážkově výrazně nadprůměrná první polovina roku krásně nasytila krajinu. Tisíce fialových, žlutých a rudých květů se tak rozlévají po svazích jako rozbitá paleta malíře, co nevěděl, kdy přestat.
Krůček po krůčku stoupáme údolím barranco del Guayadeque výš a výš. Skoro 1900 metrů výstupu na 20 kilometrech v ostrém slunci znamená, že cokoli do sebe naliju, pak velice rychle pohltí košile, která je po chvíli úplně durch. Vyprahlá pouštní krajina předchozích dní se z kilometr na kilometr mění v zelený les. Ptáčci zpívají. Vzduch je čistý a svěžestí nasáklý. Z Pico de las Nieves (1949 m n. m) koukáme k vrcholu Morro de la Agujereada (1956 m n. .), který je nejvyšším bodem Gran Canarie. Po náročném dni uleháme v Llanos de la Pez totálně vyšťavení pod mohutnými korunami borovic. Tam dokonce potkáváme prvního hikera, kterým je Čech Márdy.
Hřebenovka se vine mezi borovicemi kanárskými, které hrdě odolávají větru i požárům a srkají jakýkoli náznak vlhkosti. Borovice kanárské jsou pro zdejší ekosystém nepostradatelnou součástí. Na jejich dlouhých jehlicích kondenzuje voda z často se vyskytucící mlhy, která pak skapává dolů, kde díky tomu může být hodnota srážek až čtyřnásobně vyšší! I proto tu dokáže být podrost tak druhově pestrý a barevný. Jsou to zkrátka živé studny, kořenaté chrámy vlhkosti, které tiše drží ostrov nad žízní.
A pak ten kontrast – z okraje kaldery Tejeda, kde krajina připomíná zapomenutý kráter měsíce, se během jediného dne propadneme až k moři. Puerto de las Nieves nás vítá sluncem a talířem těstovin s krevetami. Pak přichází zmrzlina, pivo, nachos a gin tonic. Fiki má svátek a tak to tady trochu roztáčíme a zároveň se těšíme, co krásnýho nám zanedlouho nabídne ten největší ostrov – Tenerife.
TENERIFE: NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA (Ivo Fikrle)
Přijíždíme trajektem do přístavu v Santa Cruz de Tenerife. Stojím venku na palubě, a koukám jak se rychle blížíme. Ocelové monstrum zpomaluje, chystá se zacouvat k molu a já mám v břiše kromě nevolnosti z jeho zběsilé jízdy po vlnách oceánu i velmi příjemný pocit očekávání. Těším se nejen na nová dobrodružství, ale i na to, že se znovu podívám na známá místa a že podruhé vystupím tentokrát se svým parťákem na nejvyšší horu Španělska. Ano, říkám podruhé, protože už jsme tady na Tenerife jednou byli. Rádi objevujeme nová místa, ale i se vracíme na ta stará. A tak měníme trasu, nebudeme se úplně držet GR131 a půjdeme v opačném směru, tedy ze severovýchodu na jih.
Náš trail začíná v Igueste de San Andrés na pláži a hned stoupáme ostře do kopce nádherným sopečným udolím. Severní vítr sem z oceánu přináší značné množství vlhkosti, která se v kopcích sráží v oblačnost a zásobuje zdejší floru životodárnou vláhou. Rostliny ani nečekají na déšť, naučily se totiž získávat vodu ze vzduchu tvarem svých listů a délkou svých jehlic. Naučily se to velmi dobře, a tak první dva dny jdeme tropickou džunglí.
Blížíme se k vulkánu Pico del Teide a krajina se dramaticky mění. Džungle se ztrácí a my procházíme nádherné borové lesy. Před dvěma lety se tady přehnaly požáry, ale zdejší borovice nasadily pupeny a jejich světlounce zelená ostře kontrastuje s černou kůrou a okolní spálenou krajinou. Kvůli lovu na muflona je Národní park Teide až do pěti hodin uzavřen a tak čekáme u zátarasu, až nás pustí. Pouští nás skoro o hodinu dřív a tak můžeme vyrazit. Po několika kilometrech nás staví další strážci parku a kontrolují naše permity pro výstup na Teide a spaní v NP. Kontrolují i naše vybavení, musíme ukázat že máme dlouhé kalhoty, druhou vrstvu, peřovku a spacák. Dobře vědí proč, na Teide totiž v noci mrzne. Vystoupáme do 3500m n.m. a už po tmě bivakujeme na jednom z malých plácků.
Vstáváme ve 4:45 abychom byli na vrcholu včas na východ slunce. V 5:40 jsme tady, je tma a jsme první. Asi nemá cenu vysvětlovat jak nádherný východ slunce a celá atmosféra na nejvyšší hoře Španělska je. Ten pocit je nepřenositelný. Z fumarol kolem nás to "voní" po síře a občas nás ovane horký obláček páry. Sedíme přece na okraji kráteru aktivního vulkánu.
Klesáme dolů, procházíme Národním parkem a nevěříme vlastním očím jak rozmanité Tenerife je. Měsíční krajina, všechny druhy lávy, vyprahlá nehostinná pustina, borové lesy, desítky druhů kaktusů, endemity jako třeba Draceana draco (Dračinec dračí) nebo přes dva metry vysoký Tajinaste rojo (Hadinec teidský) který kvete jen tři týdny jednou za dva roky a to je právě teď!
Dokončujeme čtvrtý ostrov a musím říct že jsem se trochu bál, že už nemůžu vidět nic nového. Bál jsem se zbytečně. Kanárské ostrovy jsou neskutečně rozdílné a rozmanité.
EL HIERRO: OSTROV, NA KTERÝ SE ZAPOMNĚLO (Jakub Šolc)
Možná jste o El Hierru nikdy neslyšeli. A nedivím se. Není to ostrov, co by se ukazoval na billboardech nebo v brožurách cestovních kanceláří. Žádné rezorty, aquaparky ani lidi na promenádách v kostýmech Pikachua nebo gorily, očekávající úplatek za společnou fotku. Ve skutečnosti je tenhle ostrov velký jako půl Prahy a žije na něm pouhých 10 000 obyvatel.
El Hierro to jsou strmé svahy, co se lámou do hlubin Atlantiku a divoké pobřeží, o které se tříští jeho nemilosrdná síla. Hřebeny zahalené v mlze, borové lesy, pastviny s krávami a úzké klikaté silnice, kde projede auto jednou za hodinu. El Hierro je geologicky nejmladším a velikostně nejmenším ze všech Kanárských ostrovů, a právě proto je neuvěřitelně zajímavej, surovej a krásnej.
V mých očích je geologicky nejzajímavějším místem ostrova obrovský amfiteátrový útvar El Golfo, který vznikl kolapsem sopečného masivu přibližně před 15 000 lety. Do oceánu se tehdy zřítilo odhadem až 300 kilometrů krychlových horniny, čímž vznikla zřetelná půlkruhová kotlina široká zhruba 15 kilometrů a hluboká přes 1 000 metrů. Jeho strmé stěny dnes tvoří severní profil ostrova a dramaticky spadají k pobřežní rovině. Poprvé tuto gigantickou jizvu v krajině spatřujeme z vyhlídky Mirador de Jinama. Bílá masa pohybující se oblačnosti přetéká přes hlavní hřeben a postupně plní celé El Golfo. Vytváří to neuvěřitelnou podívanou. Po druhé stojíme o 10 kilometrů jižněji a vidíme zřetelně až dolů. Připadáme si jako mravenci na okraji lavoru a představujeme si ten randál, který se tu tehdy prohnal.
Dvacátý osmý den našeho kanárského putování přicházíme k Punta de Orchilla, nejzápadnějšímu bodu ostrova, kde atmosféra odlehlosti přímo graduje. Okolí je pokryto bazaltovými lávovými proudy, ze kterých sem tam vykukují lávové jeskyně. Nachází se tu maják, který symbolizuje jednu geograficko-kartografickou unikátnost. Až do objevení Ameriky bylo právě toto místo považováno za nejzápadnější místo tehdejšího světa. Až do roku 1884 se odsud dokonce měřil nultý poledník, než byl přesunut do anglického Greenwiche.
El Hierro není jen prťavým, odstrčeným ostrovem, který si tiše existuje na konci mapy. Nesnaží se tě mermomocí zaujmout, nevolá tě selfie pointy ani nezáří neony. Nechá tě pomalu plynout od východu k západu a právě proto se ti tak vryje pod kůži. Je to ostrov, který si tě musí vybrat.
LA GOMERA: OSTROV KDE SLUNCE PÁLÍ A MLHA CHLADÍ (Ivo Fikrle)
La Gomera nás vítá typickým tropickým počasím. Je dusno, vedro, na obloze ani obláček a slunce pálí. Díky složité logistice našich přesunů mezi ostrovy jsme celý včerejšek strávili na trajektech a dnes vycházíme až po obědě. Na slunce je nádherný pohled když vychází nebo když zapadá, ale teď ho máme přímo nad hlavou a moje dvoumetrové tělo nevrhá téměř žádný stín. Stoupáme do kopce a žhavý kotouč nám nedá ani metr zadarmo. Ostrov má přesně takový tvar, jaký si představíme při slově sopka. Kuželovitý stratovulkán s kruhovým půdorysem, prudkými svahy, několika vrcholy a krátkou hřebenovkou mezi nimi. Čeká nás pořádné stoupání a v mém případě i bolestivé klesání.
Na prvních 11 kilometrech nastoupáme téměř 1200m, ale odměny přicházejí rychle. Všude obrovské agáve, vysoké datlové palmy, kaktusy, banánovníky a spousta různých sukulentů, které milují tuhle rozpálenou a vyprahlou sopečnou krajinu. A všechno to kvete a voní. Oceán a dobře viditelné okolní ostrovy umocňují atmosféru. A přesto že jsme asi 50 kilometrů od Tenerife, mocný Teide na nás z nebeské výšky dává pozor. Ty výhledy se mi nikdy neokoukají.
Bivakujeme ve 1200m n.m. a po západu slunce rapidně klesá teplota. Noc je chladná a my se vyspíme do růžova. Brzo ráno nás přikryla hustá bílá mlha, tak vstaneme a rovnou vyrážíme do kopce za sluncem. Cesta vede nádhernými vavřínovými lesy, které vytváří unikátní prostředí pro mnoho endemitů kanárských ostrovů. Na dlouhou snídani se usadíme do sedla mezi dva kopce o 100m výš. Jsme těsně nad oblačností a pod námi se převalují sněhobílé peřinky, přetékají přes hřebeny, mizí a zase objevují jako by někdo tahal za provázky a chtěl, abychom tady seděli ještě další hodinu. Úžasné divadlo. A protože umíme i chvíli mlčet, drzé ještěrky nečekají, až odejdeme a bleskovými pohyby svými jazýčky sbírají drobky od naší snídaně nám přímo pod nohama. Musím upřímně říct, že tohle mi bude chybět.
LA PALMA: TO NEJLEPŠÍ NA KONEC (Jakub Šolc)
La Palma byla od začátku ostrovem, na který jsem se těšil ze všech nejvíc, protože je neskutečně hutná a koncentrovaná. Z hlediska velikosti patří sice k těm menším, ale za to převýšení od moře k nejvyššímu bodu je extrémní a na krátké vzdálenosti. Krajina se tu mění neskutečně rychle. La Palma je poslední z našich sedmi kanárských jednohubek a zároveň z hlediska trasy evidentní unikát. GR 131 tu drží poctivou hřebenovku – sedmdesát kilometrů v tahu po vrcholech, od těžkého začátku na severozápadě k lehkému konci jihu. Vzdušná linie, jakou jinde nenajdeš. Jako by ten ostrov věděl, jak se vyloupnout a nabídnout hikerům ten nejlepší kanárskej zážitek.
Začátek je tvrdej. Z Puerto de Tazacorte je to na Roque de los Muchachos (2426 m n. m.), nejvyšší bod ostrova, necelých 18 kilometrů a více než 2500 metrů poctivého výstupu. Cestou nahoru vidíme v dáli směrem na jih mohutný černý jazyk, táhnoucí se z hřebene až do oceánu. Odkaz erupce Cumbre Vieja z roku 2021 je tu více než patrný. Tekoucí proud lávy si tehdy za 85 dní vzal až 3000 budov a změnil krajinu i životy lidí.
Postupujeme krajinou borových lesů, kde se úzká pěšinka hezky zakusuje do svahu. Mlha se drží v korunách, což vytváří nádhernou atmosféru. Postupně stoupáme nad oblačnost a pak už se jen kocháme výhledy. Neuvěřitelně hluboká Caldera de Taburiente se pod námi zalévá bílým mlíkem. Hřeben zůstává jako čára mezi dvěma světy. Kilometry pomalé chůze po hraně kaldery jsou skutečnou oslavou života. La Palma je prostě fenomenální. S Fikim (Ivo Fikrle) se oba shodujeme, že je to ten nejlepší ostrov, prostě to nejlepší na konec.
U refugia Punta de los Roques, ve kterém jsme strávili noc, dlouho snídáme s výhledem a pak pozorujeme, jak se mlha převaluje přes centrální hřeben ostrova. Jdeme pomalu a klidně. Nemáme kam spěchat, a tak si dopřáváme i odpolední šlofíček. Ležím na své siestamatce Gossamer Gear Thinlight Foam Pad, koukám nahoru a pozoruji, jak ty mohutný borovice kanárský drží na svých větvích ticho.
Trail nás vede dál až k vrcholu Deseady (1 947 m n. m.), kde La Palma zase tasí svoje trumfy. Procházíme kolem kráteru El Duraznero, kde neskutečně kontrastují světle zelené borovice se ztuhlou černou lávou. V podvečer předposledního dne už slunce pomalu padá a měsíc v úplňku se zvedá. V dálce se na horizontu objevuje Pico del Teide, který je od nás sto dvacet kilometrů daleko. Je to neskutečně silnej moment. Nehnutě sedíme na vrcholu Deseady a pomalu se vnitřně loučíme s trailem.
Poslední sestup pak vede až k jižnímu cípu ostrova Faro de Fuencaliente. Jsou tam dva majáky vedle sebe a my nevíme, který si vybrat pro náš final touch. Nakonec se na ně vykašleme a jako náš cílový bod volíme symbolicky kříž, který stojí opodál. 11. června ve 14:29 kanárského času přichází poslední parťácké plácnutí, které uzavírá nejen tuhle pohádku O sedmi ostrovech a jednom oceánu, ale taky celý můj vysněný rok života na trailu.
Ve slaném mořském vzduchu je cítit vděčnost. Moje tělo to zvládlo a já mu za to děkuju. A děkuju taky Fikimu, skvělýmu parťákovi, se kterým jsem mohl prožít další úžasný dobrodružství.
